Normální je nesoudit se. Zkuste mediaci! Výukový seminář s Miltonem H. Ericksonem.
Nedohodnete-li se při mediaci, soudnímu sporu se všemi jeho radostmi neujdete. Nesuďme se, zachovejte chladnou hlavu, ponechte si řešení sporu ve svých rukou. Dejme příležitost sobě i druhým pochopit se navzájem, porozumět si. Mnohdy k pochopení stačí jedna věta – potom se mohou začít dít „zázraky“. Jeden reálný „zázrak“ popisuje Joeův příběh z knihy Výukový seminář s Miltonem H. Ericksonem. Joea vyloučili z každé školy, protože se pral, byl agresivní a destruktivní. Polil kočku a koně petrolejem a zapálil. Dvakrát zkusil podpálit otcovu stodolu a dům. Pobodal prasata, telata, krávy a koně vidlemi. Když mu bylo dvanáct let soud ho na žádost rodičůodeslal do zařízení pro mladé delikventy, kteří jsou nezvladatelní. V jednadvaceti letech ho z něj propustili. Mezi tím Joeovi rodiče zemřeli a on měl jen vězeňské šaty a deset dolarů. Jel do Milwaukee a okamžitě spáchal ozbrojenou loupež. Zatkli ho a poslali do nápravného zařízení pro mladé zločince. Vyvolával tam roztržky v jídelně, ničil u toho stoly a další věci. A tak Joe strávil celou dobu v tom pasťáku sám na cele, bez jediného dne volna za dobré chování. Když ho propustili, jel do Green Bay, spáchal několik vloupaček a dalších trestných činů a byl okamžitě poslán do státního vězení pro dospělé. Chtěl však jen tlouct ostatní trestance, rozbíjet okna a působit problémy. A tak ho poslali na samotku. Byla ve sklepení – dva a půl krát dva a půl metru, betonová podlaha se svažovala směrem k odtokové strouze v přední části kobky. Byla zvukotěsná i světlotěsná. Žádná sanitární zařízení. Jednoměsíční pobyt stačil, aby zkrotil každého. Po prvním měsíčním pobytu na samotce, Joe vylezl šílený do boje, a tak se hned do ní vrátil. Nakonec tam strávil celý svůj trest. Dva měsíční pobyty v kobce většinou způsobí psychotické nebo psychické potíže. Joe tam strávil několik let. Když ho propustili, jel do nejbližší vesnice a spáchal tam několik trestných činů. Okamžitě ho zatkli, nový rozsudek ho poslal zpět do vězení. Opět si trest odseděl na samotce. Když skončil jeho druhý trest ve státním vězení, propustili ho a on se vrátil do vesnice, kde jeho rodiče dříve nakupovali. Byly tam tři obchody – všechny byly vykradeny. Každý věděl, že to byla Joeova práce. Něco málo přes tři kilometry odtud žil bohatý farmář se ženou a s třiadvacetiletou velmi atraktivní dcerou. Jmenovala se Edye a měla vynikající vzdělání. Byla stopětasedmdesát centimetrů vysoká a velmi silná. Zvládla by sama porazit vepře, zorat pole, nakupkovat seno, obdělávat kukuřici, cokoli co by zvládl muž. Také byla skvělá švadlena a prvotřídní kuchařka. Farmář poslal svoji dceru něco vyřídit do města. Edye zapřáhla svého koně, bryčku a kráčela dolů po ulici. Joe se postavil před ni a zahradil ji cestu. Sjížděl ji pohledem nahoru a dolů a Edye stála pevně a také si ho důkladně prohlížela. Nakonec Joe řekl: „Můžu tě vzít v pátek tancovat?“ Každý pátek seve městě konala tancovačka a všichni tam chodili. Edye odpověděla: „To můžeš, pokud jsi gentleman.“ Joe ustoupil a Edye pokračovala za svými záležitostmi. V pátek večer Edye přijela na tancovačku, uvázala svého koně s bryčkou a vešla do radnice. Joe tam čekal. Patřil mu ten večer každý tanec, i když ostatní mladíci byli velmi rozčilení a záviděli. Joe měl metr devadesát, byl pohledný a velmi dobře stavěný. Příštího rána všichni tři obchodníci zjistili, že jejich ukradené zboží je zpět. Joe požádal Edyina otce o práci. Ten mu řekl: „Je to těžká práce. Začíná se po východu slunce a pracuje se dlouho do tmy. V neděli ráno chodíme do kostela, ale po zbytek dne opět pracujeme. Nebude žádná dovolená, žádné dny volna a plat činí patnáct dolarů měsíčně. Zařídím vám pokoj ve stodole, jíst můžete s rodinou.“ Joe práci přijal. Asi po roce místní viděli, jak Joe bere Edye na projížďku bryčkou, což bylo typické dvoření se dívce. Příští ráno Joe vzal Edye do kostela. To mohlo znamenat jediné. O několik měsíců později se vzali. Joe se stal otcovým stálým zaměstnancem a získal si velký respekt. Joe a Edye neměli děti. A tak se Joe začal zajímat o místní společenství. Joe podpořil mnoho mladých lidí v jejich odhodlání ke studiu. A tak ho někdo jako vtip, umístil na volební seznam do školní rady. Všichni ho volili. Získal nejvyšší počet bodů, což z něj automaticky udělalo prezidenta školní rady. Nikdo na prvním setkání rady nechyběl. Každý rodič, každý obyvatel tam byl, aby viděl, co Joe řekne. Řekl: „Přátelé, dali jste mi nejvyšší počet hlasů a zvolili prezidentem školní rady. O vzdělání já ale nic nevím. Vím ale, že všichni chcete své děti vychovávat tak, aby z nich byli spořádaní lidé, a nejlepší způsob jak to udělat, je poslat je do škol. Zaplaťte ty nejlepší učitele a nakupte do škol to nejlepší vybavení a vůbec si nestěžujte na daně.“ Joea do školní rady zvolili ještě mnohokrát. Nakonec Edyini rodiče zemřeli a ona zdědila farmu. Joe, když sháněl nájemní pracovní sílu, šel do nápravného ústavu a požádal tam o seznam bývalých chovanců. Někteří vytrvali den, jiní týden, měsíc či pracovali takovou dobu, než měli pocit, že se mohou vydat do společnosti a přinést jí něco dobrého. Joe zemřel, když mu bylo přes sedmdesát. Edye o pár měsíců později. Všichni byli zvědaví na jejich poslední vůli. Stálo v ní, že je možné farmu rozdělit na několik menších a zbylou půdu prodat komukoli, kdo bude mít zájem. Vytěžené peníze půjdou do svěřeneckého fondu spravovaného bankou určeného nápravnému ústavu na podporu slibných bývalých chovanců. Všechno, co Joe potřeboval, bylo slyšet větu: „Můžete, jste-li gentleman“. Proč tento příběh uvádím? Tento člověk čekal celý život na jednu jedinou větu. Třeba tu vašivětu zaslechneteběhem naší mediacečikoučinku.
Podstatu koučinku a mediace, i to o co v nich opravdu jde, nejlépe vystihli lidé, kteří sice koučové ani mediátoři nebyli, ale byli to lidé moudří. Posuďte sami. „Máš-li se rozhodnout mezi lepším, i když na tom proděláš, a horším, co Ti přinese prospěch, rozhodni se správně“ – Arnošt Lustig. „Nikdo nedělá větší chybu, než ten, kdo nedělá nic v domnění, že to málo, co udělat může, je bezvýznamné“ – Edmund Burke. „Intuice je posvátný dar, racionální mysl je věrný sluha. Vytvořili jsme společnost, která ctí sluhu a zapomněla na svůj dar“ – Albert Einstein. „Nejdůležitější otázka, kterou si můžeme položit, zní: je k nám tento vesmír přátelský?“ – Albert Einstein. Velký fyzik jistě nemyslel jen na makrokosmos (vesmír), ale i mikrokosmos, tedy nás samotné. Zásadní otázka tedy zní. Jsme k sobě přátelští my sami?
